Romantické podzimní východy slunce, liduprázdné třítisícové vrcholy a rozklepaná kolena...
Některé akce jsou krásné především díky faktu, že už je máte za sebou a vaše tělo přesto sestává z jednoho kusu se zachováním všech bazálních funkcí. A toto je jedna z nich. Plánovaná procházka po horách se v závěru lehce zvrtla, paradoxně nejen díky mladické nerozvážnosti, ale i prachsprosté lenosti. Ale od začátku: Za sedmero horami a třema sty kilometry rakouského Autobahnu...
Stoupá nic netušící Jürgen* z vesničky Ferleiten ležící v oblasti Grossglockneru v krásném baboletním odpoledni...
* jméno bylo redakčně pozměněno z důvodu ochrany pravé identity
...k chatě Schwarzenberghütte, kde navzdory očekávanému vřelému přivítání nachází jen 5 zmatených maďarů. Zatímco vylévají vodu z bot (navzdory sofistikovanému systému igelitových pytlíků), blouzní něco o bezedném sněhu, který jim odřízl cestu na vrchol Wiesbachhornu.
Jürgen má ale pod kloboukem a tak vyráží jinou cestou (delší, ale zato komplikovanějším terénem) aby nástrahy přírody obelstil. Probouzí se do nádherného rána a při přes svou neodolatelnou vychytralost zapadá místy opravdu až po kolena do sněhu...
Píle a vytrvalost ho však brzy přivádí na odtátý hřeben, kde se otvírají úžasné výhledy na okolní štíty včetně ikony celého Rakouska. Ještě pár metrů a je tu vrcholový kříž Hoher Tenn (3348 m).
Po poledni se objevuje kosmická stavba bivaku v sedle Gruberscharte (3100 m), jeho vizáž a jeho vznik v roce 1970 nenechá nikoho na pochybách, inspirace programem Apollo je evidentní. Toto bude dnešní útočiště. Večerní výstup na blízký Klockerin (3425 m) odhalí výhled na další část hřebene...v Jürgenovi se probouzí pionýrské geny podpořené mnohou nemravnou literaturou od zakázaných autorů v čele s Hermannem Buhlem a Gastonem Rebuffatem.
Svítání se siluetou Wiesbachhornu je velkolepé, i takovému drsnému horalovi jako je Jürgen slza dojetím ukane. Už se vidí být na jeho vršku.
Běží po skále, sněhu, ledu, přeskakuje trhliny jako Šemík na Horymírovi a v euforii se sotva stihne zastavit u vrcholového kříže. Tu ho napadne spontánní a pošetilý (=hloupý) nápad! Nač obcházet celý masiv přes údolí, když k dalšímu vrcholu vede krásný skalní hřeben. Nic naplat, že o něm nemá žádné informace, neví jestli je vůbec možné jím projít a je zčásti zasypán sněhem. Vítězí naprosto racionální rozhodnutí: "Nějak to půjde a kdyžtak to otočím". Oder nicht?
Ne nadarmo nevede těmito místy turistická značka a není tu stánek s občerstvením. Na hřebeni plném skalních strážců, volných kamenů pokrytých prašanem a nestabilní suti je Jürgen tak plný dojmů, že by zmíněné zařízení bylo bezpředmětné.
Po 4 hodinách boje o holý život a vzývání všech božstev (a různých částí lidského těla) je posekáno. Hoher Tenn (3368 m) je na dosah a největší nebezpečí zažehnáno. Úleva, která z Jürgena padá spouští několik menších lavin. Stačí už jen seběhnout 2200 metrů neznačeným svahem a je vyhráno!
Až následně Jürgen zjišťuje, že sám Messner označil tuto túru za nejkrásnější hřebenovku východních Alp. A Reinhold by nekecal! Ale jestli se mu při tom taky tak klepala kolena, těžko říct.
Carpe diem!
Jürgen
21.10. 2011 Jarmila Machačová získala na mistrovství Evropy v dráhové cyklistice v Apeldoornu bronzovou medaili v bodovacím závodu. Navázala tak na stříbro z březnového mistrovství světa, jež vybojovala na stejné dráze v Nizozemsku. Po 25 kilometrech projela první cílem a zisk pěti bodů v závěrečném sprintu ji posunul na třetí příčku. Rodačka z Havlíčkova Brodu, jež zvítězila také v osmém sprintu dvacet kol před koncem, nasbírala celkově 13 bodů. Jeden bod ztratila na stříbrnou Katarzynu Pawlowskou, vítězná Ruska Jevgenija Romanjutová získala bodů devatenáct.
