Marti_soulwater - Expedice Petržalka

Naše Petržalka aneb “Expedice” Draždiak

Už je tomu rok, co jsem podlehla kouzlu největšího sídliště ve Střední Evropě a z malebné Trnávky se přestěhovala na druhý břeh Dunaje – do Petržalky. Shodou náhod kousek od svého parťáka Laca. A to bych nebyla potápěč, abych hned nevyhledala nejbližší vodní plochu v okolí.

Jezero Velký Draždiak vzniklo v roce 1982 po těžbě štěrku a voda v něm vypadala více než lákavě. Poslední rok jsme jeho krásy využili spíše na procházky s mou polovičkou. Nechybělo ani posezení na pivu s kamarády v restauracích okolo. Ale nadešel den, kdy jsme si s Lacom na jednom takovém pivu řekli "dost". Stačilo. Sledování Draždiaku z pohledu suchozemce je sice fajn, ale co tak ho prozkoumat i pod hladinou? A tak začala naše "expedice" Draždiak 😃.

A to bych nebyla já, abych nezbláznila ještě třetího parťáka a nenalákala oba chlapy na domácí koláče a kávu s následným přesunem k vodě. Přece jen, s plným žaludkem se výstroj skládá lépe, ne? Naskládali jsme se do aut a vyrazili hledat parkování. Zdá se to jako snadná věc, ale parkování a Petržalka se rovná čirému boji. Úspěšně jsme způsobili dopravní kolaps na jediném parkovišti, které vypadalo volné. Vypadalo. Zákazy stání byly snad všude, jen ne v našem zorném poli, proto jsme tuto skutečnost zjistili až poté, co jsme úspěšně zablokovali třetího chudáka, který se snažil před cedulí prchnout. Pomocí gestikulace se nakonec povedlo situaci vyřešit a hledání mohlo začít nanovo. Objeli jsme jezero, a nakonec zaparkovali v pochybné čtvrti vedle opuštěné bytovky, které jsem okamžitě přiřadila přezdívku "zombie dům". Potlačila jsem myšlenku, že volná místa u zombie domu asi nebudou náhoda, ale nahlas jsem raději nic neřekla. Pokud máme skončit sežraní zombíky, alespoň zemřeme s myšlenkou, že se jdeme potápět.

Úspěšně jsme se nastrojili, pěkně punkově v autech a vydali se cca 200 m k vodě. Udivené pohledy okolojdoucích Bratislavanů se ještě daly snést, ale fotografování mi připomnělo, jací blázni vlastně jsme 😃. No, nevadí. Lepší už to nebude.

Cesta do vody se zdála krásně pozvolná. Opak byl pravdou. Všudypřítomné bláto se stalo nebezpečnou pastí a do vody jsem se dostala pomocí elegantního skluzu po zadku se smrtí v očích. Zvědaví pozorovatelé v tu chvíli přestali žhavit foťáky a regulérně začali natáčet.

Když jsem se vyhrabala z bláta a své pošramocené ego se snažila umýt ve vodě, shledala jsem, že mí parťáci se potýkají s ještě většími problémy. Jeden se snažil nerozbít foťák při svém vlastním skluzu, druhý ztratil ploutev ve viditelnosti, která nebyla nulová, nýbrž doslova mínusová. Tato skutečnost nás poměrně znejistila, ale ploutev se úspěšně našla (a ihned se stala záchytným navigačním bodem, abychom se neztratili). Foťák přežil. A můj špinavý zadek umyl...Hluboký nádech, výdech a ponořili jsme se pod hladinu. Vstříc… neznámu.

Chvilková zelená mlha pokračovala ještě asi dva metry, ale náhle se před námi otevřela velice slušná viditelnost. Soudě dle vykulených očí chlapců, překvapilo je to ještě více než mě. Dno sice pokrývaly nánosy bahna, ale s trochou šikovnosti se nám podařilo sestoupit až do hloubky 12 m bez toho, abychom zdvihli vrstvu sedimentu. Plán byl jasný. Přeplaveme jezero z jednoho břehu na druhý a vyhneme se rybářům. A tak jsme se vydali na průzkum dna. A že bylo co zkoumat! Po pár metrech jsme objevili ztracenou ploutev, pár plechovek, sluneční brýle a spoustu zajímavých rostlinek. Voda měla magický zelený nádech, který se mi okamžitě zalíbil. Dno se vlnilo a hloubka se rychle střídala. Chvíli jsme plavali v cca 7 m, aby nás vzápětí profil ponoru navedl zpátky do tmavých 12 m. Viditelnost se udržovala na slušných 3–4 m a povedlo se nám stále mít jeden druhého na dohled.

Po cca 22 minutách plavání jsme dosáhli druhého břehu a ponořili se do změti rostlin, které působily opravdu kouzelně. Navigace našeho vůdce byla bezchybná. Chvíli jsme plavali po druhém břehu a poté se vydali na zpáteční cestu. Ačkoliv legendy praví, že Draždiak obývá obrovský sumec, k mé radosti ho pravděpodobně sežrali zombíci ze zombie domu na břehu. Vyděsil mě jen kmen padlého stromu, který nečekaně vykoukl po mé pravé straně. Hned jak jsem zjistila, že nemá oči ani ploutev, jsem si ho s nadšením prohlédla. Kousek za ním se pod kamenem skrývala zvláštní rybka. Ihned jsme si představili scénáře, jak někdo vypustil nebohou tropickou rybku z akvária přímo do Draždiaku. Laco ji pohotově vyfotil, abychom měli důkaz!

Po bezmála 50minutovém ponoru jsme se vynořili zpátky u břehu, kde postávalo ještě pár nadšenců. Pravděpodobně zde probíhaly sázky, zda se vynoříme, nevynoříme, nebo vynoříme břichem vzhůru. Když spatřili naše nadšené úsměvy, zklamaně opustili břehy Draždiaku a zamířili domů.

Nadechla jsem se chladného vzduchu a rozesmála se na celé kolo. Tak tohle se opravdu povedlo! Z původně nejistého nápadu vznikl nejen parádní ponor, ale i parádní zábava. Soudě dle výrazů parťáků jsem nebyla jediná, koho Draždiak mile překvapil, a ještě napůl ponoření jsme si slíbili, že se sem zase vrátíme. Lachtaním skluzem jsem se dostala na břeh (jak to ti kluci jen udělali, že vyšli elegantně?!). K velké radosti byla i auta na svém místě a okolo bylo zombie-prázdno. Mise úspěšná!

Draždiak sice na první pohled neslibuje zázraky, tento ponor a naše petržalská výprava však malý zázrak byli. A sliby se mají plnit, takže tento ponor určitě nebyl poslední! Ještě nám zbývá prozkoumat zbytek jezera! A ponor mezi bytovkami je docela zajímavá zkušenost, to mi věřte :-). 

PS: Rybka nakonec nebyla exotická, ale exoticky slovenská Vranka obecná. Ale měla červené oči, tak... kdo ví! Možná měli kluci pravdu a je to Žabičkofish neboli "Červenoočka magna stimuli Draždiaková". 😃 Na příštím ponoru musíme tuto záhadu objasnit. 

Za super fotky a skoroobětování foťáku děkuji @Laco Chovan :)

A za podporu pod vodou i nad vodou Progress Merino a teplákovce Progress Ladybird

Marti_soulwater