English
Deutsch
Slovenčina
Ekologická akce Čisté vody, kterou organizuje Tatranský národní park, je známá téměř mezi všemi potápěči z Čech a Slovenska. Každoroční výjimka na potápění v Tatranských plesech je lákavá, zvlášť když každého potápěče pohání hlavně touha zlepšit kvalitu vody a alespoň trochu pomoci s ochranou přírody. Letní sezóna v Tatrách, kdy se chodníky zaplní turisty je bohužel spojena i s množstvím odpadu, který mnohdy končí právě v naší milované vodě a jejím okolí. A letos jsem se konečně mohla připojit k této ekologicko-potápěčské akci.
Zatímco v Bratislavě jsem stále ještě neoblékla ani podzimní bundu, předpověď počasí v Tatrách hlásila mínusové teploty. Mávla jsem nad tím rukou, já věčně zmrzlý člověk jsem konečně objevila ideální kombinaci termoprádla a podobleků na zimní potápění. Až pozdě mi došlo, že na to hlavní jsem nepomyslela. Přezout gumy u auta. Hlavně, že tašku s potápěním jsem měla zabalenou několik dní dopředu. Hurá akce na poslední chvíli s sebou přinesla i nutnost poupravit práci mechaniků a já jako silná a nezávislá žena hrdinně bojovala s dotahováním uvolněné pneumatiky. S hodinovým zpožděním, ale zato s pocitem nepřemožitelnosti, jsem konečně vyrazila směr Tatry. Cíl našeho ponoru byl Nové Štrbské pleso. Leží ve výšce 1315 m.n.m. a dosahuje maximální hloubky 9,6 m. Vzhledem k tomu, že jediná informace, kterou jsem měla byla, že pleso je uměle vytvořené, neměla jsem přílišné očekávání. Jak jsem se spletla!
Celý příběh této nádherné lokality zní totiž trošku jinak. Nové Štrbské pleso vzniklo sice s pomocí člověka, ale úpravou původního rašeliniště. A příroda si zde s malou pomocí našla cestu a vytvořila něco úchvatného. Zastavili jsme na břehu, který se ještě třpytil ranní námrazou. Po registraci, kde jsme se dozvěděli i pokyny a pravidla dané lokality, jsme se sběrnými sáčky na odpad zamířili k vodě. Ze břehu vypadala viditelnost přímo dokonale. Po předchozích zkušenostech jsem však stále byla skeptická. Až dokud jsem se nezanořila pod hladinu. Teda…zanořila… Prvotní šok, když jsem po kolena zapadla do rašeliny okamžitě vystřídal záchvat smíchu, když zapadl i mj parťák. Spousta lidí si myslí, že potápění v páru je čistá romantická záležitost. Přesně tato myšlenka mi proběhla hlavou, když jsem se hrabala ze silně zapáchající rašeliny, obalená neidentifikovatelnými hnědými nánosy. A moje druhá polovička se zatím elegantně vznášela v oblaku podobného hnusu. Epický nástup na scénu naštěstí trval jen pár minut a za okamžik už jsme se dostali do míst, kde bylo zanoření nejen možné, ale i pohodlné.
Viditelnost byla přesně tak nádherná, jako ze břehu. Sluneční paprsky sice neměly sílu vodu ohřát, ale proměnili nádhernou modř v záplavu zlatých odlesků. I přes to, že voda měla jen 4° C jsem cítila, jak mi celé tělo zaplavuje teplo. Chlad, který okamžitě zaútočil na odhalenou tvář jsem nevnímala. Jen jsem proplouvala mezi slunečními paprsky. Zlatavá záře mě nutila přivírat oči. Proudy bublin letících k hladině se v tajemné záři leskly jako perly. A potom světlo náhle skončilo. Počítač ukazoval hloubku 5 m. Všechno potemnělo. V této hloubce už slunce ztrácelo svou sílu. Jemné praskání v uších mi připomnělo, že stále klesáme. Voda nabrala tajemný zelený nádech. Rašelina pokrývala celé dno. Stačil jediný neopatrný pohyb a viditelnost se rapidně zhoršovala. Dno se vlnilo do zvláštních kopců. V jednu chvíli jsme prudce klesali a v té další nás profil přiměl zahájit pomalý výstup. Náhle se před námi zjevila doslova rašelinová jeskyně. Nekonečná temnota, do které ústil malý otvor v rašelinové stěně mě přitahovala jako magnet. Odolala jsem pokušení ji prozkoumat. Sediment dokázaly zvířit i naše bubliny. Nemělo smysl pouštět se dále.
Opatrně jsme pokračovali v průzkumu a pátrali po odpadu, který bychom vynesli s sebou na hladinu. Tmavá rašelina vytvářela v terénu zajímavé útvary připomínající sopky. Každou chvíli z nich vyletěla záplava bublin. Rašelina stále pracovala. Mezi tajemnou šedo hnědou občas probleskla zářivě zelená barva. Stoupali jsme vzhůru a před sebou spatřili opět sluneční zář. Ve vodě se vytvořila mlha, kterou pronikaly paprsky světla. Rašelina zde vytvořila nádherné přírodní oblouky a římsy. Fascinovaně jsem se zastavila na místě. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Nebýt toho, že čištění se pomalu blížilo ke konci, zůstala bych pod hladinou mnohem déle. Cíl tohoto ponoru byl však mnohem větší než jen zážitkový. Celkem se z Nového Štrbského plesa vytáhlo 10 kg odpadu. Tato lokalita tím pádem patřila k jedné z nejčistších. Ostatní plesa měla vyšší čísla. Společně se z tatranských ples vytáhlo 93 kg odpadu.
A tak jsem si znovu položila otázku. Je opravdu tak těžké myslet nejen na své pohodlí, ale i na své okolí? Kdyby každý z nás svůj odpad, který do hor přinese s sebou i odnesl, možná by název této akce platil nejen krátce po ní, ale i po celý rok. Čisté vody jsou zodpovědností každého z nás. Myslete na přírodu. Takže… má to smysl. Má smysl se každý rok zanořit pod hladinu, vrátit přírodě její čistou krásu a napravit alespoň na chvíli to, co jsme my lidé způsobili.
Děkuji Progressu, že jsem opět jednou zůstala v teple i v ledové vodě! 😊
Marti_soulwater