Marti_soulwater - Slapy - zpátky do temnotyí

Od té doby, co žiji na Slovensku, jsem se stále nedostala k potápění na mých milovaných přehradách. Slovensko sice nabízí plno nádherných lokalit, ale srdce mě stále táhne do temných vod Slapů a Orlíku. 

Při každé návštěvě České republiky jsem měla tolik věcí, které bylo potřeba stihnout, že na ponor prostě nebyl čas. Až doteď!

Sice jsem údajně v nejlepších letech, ale moje tolerance alkoholu je na hranici mezi seniorem a (hlavně ráno) člověkem před smrtí. Proto jsem se rozhodla to na bráchově oslavě narozenin nepřehnat a na druhý den ráno jsem si naplánovala ponor na Slapech s mým oblíbeným buddym Ferrim. 

Probudila jsem se v plné síle a konečně s pocity po párty adekvátními mému věku. Dát si o pár drinků méně bylo super rozhodnutí. 

Po rychlé kávě u Ferriho doma jsme vyrazili. Naším cílem byla krásná lokalita Slapy – Žďáň. Slapská přehrada skrývá mnoho tajemství, podobně jako Orlík. Ať už jsou to zatopené vesničky, nebo magická zákoutí, či vraky lodí. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem přijela jen na skok a čekala mě dlouhá cesta domů, rozhodli jsme se pro jednodušší ponor bez nutnosti velké dekomprese. Navíc na Ždáni jsem ještě nebyla!

Temné vody zde pohltily nádhernou skalní stěnu, na které s trochou štěstí může člověk objevit i vraky člunů.

Nedočkavě jsem se oblékla, svojí drahou polovičku, která mi obětavě dělala doprovod, jsem odložila na klobásu a pivo do kempu a hurá pod hladinu! 

Hned, jak jsme se zanořili, zalil mě dobře známý pocit klidu. Je to trochu zvláštní, protože ve většině lidí tento typ vod vyvolává neurčité obavy. No, na mě to má přesně opačný efekt. Okamžitě jsem se uvolnila a jen si užívala, že jsem konečně zpátky. 

Po pár metrech jsme narazili na stěnu a vydali se na průzkum. Hned jako první mě do očí praštil záchod. Ano, záchod. Ležel si tam na dně a čekal, až ho někdo zase využije. Skoro mi ho bylo líto. Bohužel, sucháč… však víte. Nechali jsme tedy záchod záchodem a pokračovali dále.

 Skalní útvary mi doslova braly dech. Viditelnost se navíc opravdu vydařila a já viděla nejen stěnu v mé bezprostřední blízkosti, ale i několik metrů nad sebou i pod sebou. A to bych nebyla já, kdybych nechtěla prozkoumat vše! 

V hlavě jsem si rychle přehrála plán ponoru a čas, po který mohu zůstat pod vodou v určité hloubce. Signalizovala jsem Ferrimu, který plaval přede mnou, že míříme hlouběji. A tak jsme se vydali do nekonečné hlubiny. Počítač mi ukázal hloubku bezmála 40 m. Viditelnosti se zde ještě zlepšila. Nyní jsem si plně uvědomila, jak jsme maličcí, oproti obrovské mase skály, která se tyčila nad námi. V tu chvíli jsem si přála, aby tento moment trval navždy. Dech se mi absolutně zklidnil. Hučení bublin se ozývalo v delších intervalech. Obklopilo nás ticho. Doslova jsem vycítila, že ve tmě nás tiše pozorují ryby. Tentokrát mi to však nevadilo. Usmívala jsem se na Ferriho tak, až mi do pusy natekla voda. Ale pravděpodobně si toho nevšiml, protože jeho výraz za rebreatherem se neměnil. Nevadí.

Po 25 minutách jsme se rozhodli vrátit. Naše hloubka byla nyní okolo 15 m. A světe div se, před námi se z ničeho nic vynořil člun. Usmála jsem se ještě víc – a ještě víc jsem se napila vody. 

Nad člunem se vznášela návnada na ryby. Naštěstí se s prvním zanořením znovu aktivovaly moje “slapské” reflexy a všimla jsem si háčku ihned. Na chvíli jsem si představila, jak se chytíme a vyděšený rybář vytáhne dvě vodní příšery z hlubin. Po očku jsem pohlédla na Ferriho a bylo mi jasné, že jeho myšlenky se ubírají podobným směrem. Přesto jsme po krátkém průzkumu člunu pokračovali v cestě. Rybář měl dnes smůlu. Nebo štěstí?

V menší hloubce se zhoršila i viditelnost. A moje fantazie opět pracovala naplno. Skála se proměnila v pohádkový svět plný kouzel. Ne, u mě to nemá nic společného s dusíkovou narkózou, tak dobře známou potápěčům. To jen moje mysl takto reaguje na nádherný ponor a dělá ho ještě krásnějším.

Když jsme dospěli zpátky k malé pláži, nechtělo se mi vynořit. Chtěla jsem na tomto magickém místě zůstat navždy. Bohužel, nic netrvá věčně. Alespoň jsem si tedy slíbila, že se sem vrátím. A to brzy!

První nádech na hladině, první udivené pohledy koupajících se lidí. 

Čekala jsem, že nás nadšeně uvítá můj milý, ale ten zůstal odložený u klobásy. Romantické shledání se tedy nekonalo. Ach.  

Nadšeně jsem alespoň poděkovala Ferrimu, protože ponor se opravdu vydařil. 

A jen co jsme ze sebe shodili vybavení, zasloužené občerstvení čekalo i nás. 

Po tomto ponoru jsem si jen potvrdila to, co jsem už tušila. České přehrady zůstanou mým oblíbeným místem. Ať žiji kdekoliv, ať zažiji jakékoliv nádherné potápěčské dobrodružství, Slapy a Orlík mají důležité místo v mém srdci. A vždy se sem ráda vrátím. Vždy se budu těšit na návrat do temnoty. ♥️

I na Slapech mě do temné hlubiny doprovodilo Coffee termo od Progress. Věrný parťák, který mě nenechá ve štychu!

Marti_soulwater