Marti_soulwater - Když okolní svět ztichne…

Ve většině případů nejsem velký fanoušek sólo potápění. Ale jednou za čas mě ovládne silná touha vyčistit si hlavu. Sama. Jen se svými myšlenkami. Na chvíli ztišit okolní svět. Do stavu klidu se obvykle dostávám už na hladině. Možná proto, že přípravě věnuji dvojnásobnou pozornost. Fakt, že pod hladinu jde člověk sám s sebou přináší i zvýšenou koncentraci na detaily. A zároveň úlevu, že se sice mohu spolehnout jen sama na sebe, ale nikdo nebude spoléhat na mě.  Je zvláštní, jak se v tu chvíli změní vnímání. Vše se zaostří, najednou jsou vjemy, které na nás působí, intenzivnější. A kromě pěti základních smyslů se zapíná ten šestý. Potápěčský.

Já osobně tomu říkám “navnímat vodu”. Není to jen o tom se ponořit pod hladinu, ale spojit se s ní. Stát se na malou chvíli přirozenou součástí prostředí, ve kterém jsme obvykle jen na návštěvě. V potápění kladu velký důraz na emoce před ponorem. Raději ponor odvolám, než abych šla do vody se zvláštním pocitem. V tento den však převládal pocit absolutního klidu. Žádné přehnaně pozitivní naladění a očekávání. Jen klid, který se mi rozléval po těle s každým úderem srdce spolu s krví. Než jsem se zanořila do hlubin, pohlédla jsem k obzoru, který se pomalu barvil do ruda. A konečně jsem splynula s vodou. Každý záběr ploutví mě posouval podél písečné stěny. Ticho narušoval jen zvuk bublin stoupajících z automatiky. Zatímco svět tam venku se propadal do tmy, pod hladinu se vkradly první stíny. Atmosféra se stala doslova magickou. 

Každý z nás zapomíná, že jeho nádechy a výdechy jsou spočítané. Že i dech je něco, čeho máme na světě omezené množství. Ve vodě přijde toto uvědomění náhle, naprosto nečekaně. A přesto to nevyvolá strach. Je to realita, kterou si v sobě neseme od narození, sice kdesi v podvědomí, ale zato pevně zakořeněnou. Tato skutečnost vyvolá vděčnost. Vděčnost za to, že můžu být tady a teď. Ne v budoucnosti. Dokonce ani v minulosti. Jen právě tady a teď, v přítomném okamžiku. A s jistotou, kolik nádechů zůstává do konce. Někdy právě tato jistota přináší klid. Je to paradoxně mnohem více uklidňující než zdánlivě nekonečné množství času. 

Obeplavala jsem stěnu a zamířila do hlubší vody na druhé straně. Poslední sluneční paprsek se definitivně ztratil. A jediným zdrojem světla se stal úzký kužel vycházející z mé baterky. Jemné praskání v uších znělo najednou jako výstřely. Banální vyrovnání tlaku mě vytrhlo ze soustředění na dech. Pousmála jsem se nad tím, jak automaticky vykonávám aktivní otevření Eustachovy trubice. Tento manévr se stal mou druhou přirozeností, což jen potvrdilo fakt, jak silné pouto cítím ke světu pod hladinou. Za pár minut jsem sestoupila na dno. S přibývající hloubkou se výrazně ochladilo. Za chvíli už jsem cítila malé jehličky, jak mě bodají do odhalené tváře.   Dnes jsem však zimu téměř nevnímala. 

Ze stínů se vynořil strom. Jeho větve jemně pohupovaly v proudu vody, který jsem směrem k němu poslala svými ploutvemi. Byl čas se otočit. Tento ponor pro mě znamenal mnohem víc, než se může zdát. Potápění je sice jednoznačně sport, kde potřebujete parťáka. Ale v rámci rekreačních ponorů si občas dopřeji jeden takový, který je jen můj. Při sólo potápění je důležité dodržovat striktně všechny bezpečnostní zásady. Když jsem absolvovala kurz sólo divera, došlo mi, jak silný je moment, kdy se člověk může spolehnout jen sám na sebe. Ale pokud je člověk zodpovědný sám k sobě i okolí, může si tento zážitek vychutnat naplno.

Na svém sólo ponoru jsem vlastně nebyla tak úplně sama! Doprovodil a zahřál mě můj parťák Merino Thermo 250. 🙂

Marti_soulwater