Marti_soulwater - Návrat slovenského moře

Jako milovník mlhy a tmy většinou nedokážu plně ocenit světlé a čisté vody. Když se však naše jezero zase začne pomalu měnit v moře, je to úplně jiný případ. Ono je totiž občas fajn vidět i to, co je skoro celý rok skryté v mlze. Člověk má potom pocit, že Košariská nabízejí neustále nové věci k objevování. Když se mi před pár týdny rozbil oblek a současně se začala prudce zlepšovat viditelnost, na chvíli jsem propadla panice. Zákon schválnosti opět zafungoval. Každopádně dvoutýdenní pauza pomohla nejen mému obleku získat těsnící ventil, ale paradoxně znamenala přesně ten časový horizont, který byl potřeba pro doladění vody k dokonalosti. 

Po úspěšné teamové oslavě společných narozenin, jsme se s mým skvělým Buddym Maťom rozhodli vystoupit ze své komfortní zóny a na chvíli zapomenout, že jsme zarytí milovníci neviditelnosti. Ano, kromě data narození a jména sdílíme i poněkud zvláštní nároky na kvalitu vody. Aby den nezačal příliš úspěšně, zjistila jsem, že oblek mám sice s sebou v plné parádě, ale rukavice zmizela neznámo kam. A jako jemná a drobná dívka mám velikost kruhů o číslo větší než všichni chlapi, kteří by mi mohli rukavici půjčit a jako bonus i naprosto jiný typ.  Než jsem začala nad svou hloupostí bít hlavou o stěnu, Tomáš přispěchal s řešením. O pár minut později jsem se nadšeně otáčela v sucháči, který patřil Aďke a shodou úžasných náhod máme stejnou velikost. Ponor zachráněn!

Zapojili jsme si vyhřívanou vestu a rukavice a najednou se vidina čtyřstupňové vody zdála ještě příjemnější. Už z hladiny bylo jasné, že nás čeká ponor naprosto odlišný od našeho standardu. Potápěči, kteří si užívali křišťálovou vodu několik metrů pod námi, byli vidět zcela jasně i z naší pozorovatelny na mole. Nic nám nebránilo otestovat slovenské moře na vlastní kůži. Třetí parťák Stano už na nás netrpělivě čekal ve vodě a trpělivě mrznul. S lehkou výčitkou svědomí jsme skočili za ním.

Nezáleží na tom, kolik ponorů na Košariskách mám. Vždycky mě dokážou překvapit. A občas dokonce vyrazit dech. A tentokrát to díky vyhřívání nebylo studenou vodou.Jen co jsme zanořili hlavu pod hladinu, otevřel se nám rozhled do nekonečné dálky. Fascinovaně jsem sledovala linii dna, která plynule přecházela do první písečné duny. Neobvykle pomalým tempem jsme se posouvali po naší trase dále. Oči mi přeskakovaly z jednoho místa na druhé a já se snažila si vtisknout do paměti každý jeden detail. Atrakce jsem téměř nevnímala. Opět se slova ujala má láska k písečné měsíční krajině. Klesli jsme do větší hloubky. Profil dna se změnil. Pauzy mezi nádechy byly delší a delší. Opět jsem se dostala do stavu naprosté uvolněnosti. Pohlédla jsem na své parťáky. Soudě dle jejich výrazů, jsme všichni prožívali opravdu krásný moment. Po chvíli se před námi objevil strom. Tato malá připomínka toho, že existuje i svět nad hladinou se zuby nehty snažil zachovat původní vzhled. Listy však dávno nahradily záclony z vodních řas. Vystoupali jsme do 6 m. Blížil se čas návratu. Plavali jsme v jasně modré vodě, proplétali se mezi dunami a nenápadně sledovali štiky skryté ve větvích dalších stromů. Ani jsem si neuvědomila, že nemám svůj oblek. 

Vynořili jsme se do mrazivého větru. Znovu jsem v duchu poděkovala za to, že mě i Maťa hřeje vesta a Stano je vysoce odolný a otužilý, proto jsme si po celý ponor zachovali tepelný komfort. Moje tušení, že viditelnost se bude ještě chvíli zlepšovat, se potvrdilo. Čekalo nás ještě několik “mořských” zanoření, než se vrátí zpátky naše milovaná mlha. A rozhodli jsme se, že si toto krátké, ale zajímavé období, užijeme na maximum. Vzhledem k tomu, že jsem vzdala své hrdinské chování a celý ponor se nechala zahřívat baterií, na tomto dobrodružství jsem potápěla pěkně na lehko s Progress Coffee termoprádlem. 

Marti_soulwater